Naše země nám nabízí mnoho přírodních krás. Stačí jen vyrazit za město a kochat se zdejší krajinou. Ta nejkrásnější místa byla prohlášena národními parky a jedním z nich je Národní park České Švýcarsko (Ústecký kraj), na který na hranici s Německem navazuje Národní park Saské Švýcarsko (Nationalpark Sächsische Schweiz). Park dále z velké části obepíná Chráněná krajinná oblast Labské pískovce. Z výčtu navazujících chráněných oblastí je hned patrné, že se jedná o oblast výjimečnou a jistě bude stát za to ji navštívit.

Hlavním důvodem zřízení národních parků jsou skalní města nacházející se v této oblasti. Na první pohled Vás uchvátí majestátní skalní hřbety, pískovcové věže, stolové hory a kaňony. Nejvyšší hora Národního parku je Růžový vrch (vrchol leží v nadmořské výšce 619 m.n.m.), proti tomu se v oblasti nachází také nejníže položené místo v ČR, tj. kaňon ve Hřensku (114 m.n.m.).

Hřensko je jedno z turisticky nejznámějších míst v oblasti. Ve městě je možné obdivovat místní lidovou architekturu, která je také předmětem ochrany – jedná se o roubené a hrázděné domy s podstávkou. Odtud se můžete vydat na romantickou procházku podél toku řeky Kamenice, odkud budete muset po pár stovkách metrů vystoupat po příkrých kamenných schodech a opustit kaňon nebo pokračovat na loďkách Edmundovou a Divokou soutěskou. Plavbu Vám zpříjemní převozník svým zábavným výkladem a pokochat se budete moct zajímavými skalními útvary, ke kterým se (jak jinak) váže spousta pověstí a historek. V oblasti se nachází také Dolský mlýn, který se stal kulisou pro filmové pohádky.

Ať už opustíte soutěsku jakkoli, vydejte se po značených cestách k Pravčické bráně. Tento nezapomenutelný skalní útvar nabízí také úchvatný výhled do okolní krajiny a právem se stal symbolem Českého Švýcarska. Impozantní útvar s rozpětím oblouku 26,5 m a výškou otvoru 16 m můžete obdivovat z okolních vyhlídek. Neodmyslitelnou součástí Pravčické brány je výletní zámeček Sokolí hnízdo.

Naše země nám nabízí mnoho přírodních krás. Stačí jen vyrazit za město a kochat se zdejší krajinou. Ta nejkrásnější místa byla prohlášena národními parky a jedním z nich je Národní park České Švýcarsko (Ústecký kraj), na který na hranici s Německem navazuje Národní park Saské Švýcarsko (Nationalpark Sächsische Schweiz). Park dále z velké části obepíná Chráněná krajinná oblast Labské pískovce. Z výčtu navazujících chráněných oblastí je hned patrné, že se jedná o oblast výjimečnou a jistě bude stát za to ji navštívit.

Hlavním důvodem zřízení národních parků jsou skalní města nacházející se v této oblasti. Na první pohled Vás uchvátí majestátní skalní hřbety, pískovcové věže, stolové hory a kaňony. Nejvyšší hora Národního parku je Růžový vrch (vrchol leží v nadmořské výšce 619 m.n.m.), proti tomu se v oblasti nachází také nejníže položené místo v ČR, tj. kaňon ve Hřensku (114 m.n.m.).

Hřensko je jedno z turisticky nejznámějších míst v oblasti. Ve městě je možné obdivovat místní lidovou architekturu, která je také předmětem ochrany – jedná se o roubené a hrázděné domy s podstávkou. Odtud se můžete vydat na romantickou procházku podél toku řeky Kamenice, odkud budete muset po pár stovkách metrů vystoupat po příkrých kamenných schodech a opustit kaňon nebo pokračovat na loďkách Edmundovou a Divokou soutěskou. Plavbu Vám zpříjemní převozník svým zábavným výkladem a pokochat se budete moct zajímavými skalními útvary, ke kterým se (jak jinak) váže spousta pověstí a historek. V oblasti se nachází také Dolský mlýn, který se stal kulisou pro filmové pohádky.

Ať už opustíte soutěsku jakkoli, vydejte se po značených cestách k Pravčické bráně. Tento nezapomenutelný skalní útvar nabízí také úchvatný výhled do okolní krajiny a právem se stal symbolem Českého Švýcarska. Impozantní útvar s rozpětím oblouku 26,5 m a výškou otvoru 16 m můžete obdivovat z okolních vyhlídek. Neodmyslitelnou součástí Pravčické brány je výletní zámeček Sokolí hnízdo.

V minulosti se různé kultury a národy snažili kvůli obraně před nepřáteli stavět barikády, které by znemožnily na dané území zaútočit. Největší a nejslavnější (také dodnes dochovanou) zdí je Velká čínská zeď, která po staletí chrání Čínu. (Původně byla postavená kvůli mongolským nájezdům.) Za obdobu této stavby můžeme jistě považovat i Berlínskou zeď postavenou po Druhé světové válce.

Na území Velké Británie najdeme dodnes pozůstatky Hadriánova valu. Ten nechal v 2. stol.n.l. postavit římský císař Hadrián jako obranu před Pikty (původními obyvateli Skotska – tehdejší Kaledonie). Julius Caesar již v roce 55 př.n.l. zavítal na Britské ostrovy, později se mu podařilo velkou část území dobýt. V roce 105 n.l. však Římané utrpěli drtivou porážku právě od Piktů a rozhodli se proto stáhnout na jižní část ostrovů. Až 6 metrů vysoká a 3 metry široká zeď měla o cca sto let později ochránit římské impérium od případných nájezdů severních sousedů.

Hadriánův val měřil úctyhodných 117 kilometrů a měl 80 bran, kterými bylo možné cestovat i přepravovat zboží (samozřejmě řádně proclené). Pohyb osob však byl přísně sledován. Kvůli tomu stála u každé brány malá pevnost, kde žili vojáci povětšinou i se svými rodinami, takže se z pevností staly často téměř hrady.

Antoninův val

O několik let později se Hadriánův nástupce císař Antoninus Pius pokusil dobýt další území, proto vznikl cca 160 km severně od Hadriánova valu Antoninův val. Římanům se ale nedařilo kontrolovat oblast mezi oběma valy a proto se stáhli zpět za Hadriánův val. Oblast byla tedy již za 20 let opuštěna.

Historická památka

Dnes je na místě Hadriánova valu jen ruina – z původní zdi se dochovaly základy. Římané oblast opustili v 5.stol.n.l. a zeď si rozebrali vesničané, kteří z kamenů postavili své farmy a další stavby. Základy valu a pozůstatky pevností však byly v roce 1987 zapsány na seznam kulturního dědictví UNESCO a dnes patří mezi oblíbené turistické destinace. Pokud byste chtěli památku vidět na vlastní oči, vydejte se kousek jižně od současné hranice mezi Anglií a Skotskem.

V minulosti se různé kultury a národy snažili kvůli obraně před nepřáteli stavět barikády, které by znemožnily na dané území zaútočit. Největší a nejslavnější (také dodnes dochovanou) zdí je Velká čínská zeď, která po staletí chrání Čínu. (Původně byla postavená kvůli mongolským nájezdům.) Za obdobu této stavby můžeme jistě považovat i Berlínskou zeď postavenou po Druhé světové válce.

Na území Velké Británie najdeme dodnes pozůstatky Hadriánova valu. Ten nechal v 2. stol.n.l. postavit římský císař Hadrián jako obranu před Pikty (původními obyvateli Skotska – tehdejší Kaledonie). Julius Caesar již v roce 55 př.n.l. zavítal na Britské ostrovy, později se mu podařilo velkou část území dobýt. V roce 105 n.l. však Římané utrpěli drtivou porážku právě od Piktů a rozhodli se proto stáhnout na jižní část ostrovů. Až 6 metrů vysoká a 3 metry široká zeď měla o cca sto let později ochránit římské impérium od případných nájezdů severních sousedů.

Hadriánův val měřil úctyhodných 117 kilometrů a měl 80 bran, kterými bylo možné cestovat i přepravovat zboží (samozřejmě řádně proclené). Pohyb osob však byl přísně sledován. Kvůli tomu stála u každé brány malá pevnost, kde žili vojáci povětšinou i se svými rodinami, takže se z pevností staly často téměř hrady.

Antoninův val

O několik let později se Hadriánův nástupce císař Antoninus Pius pokusil dobýt další území, proto vznikl cca 160 km severně od Hadriánova valu Antoninův val. Římanům se ale nedařilo kontrolovat oblast mezi oběma valy a proto se stáhli zpět za Hadriánův val. Oblast byla tedy již za 20 let opuštěna.

Historická památka

Dnes je na místě Hadriánova valu jen ruina – z původní zdi se dochovaly základy. Římané oblast opustili v 5.stol.n.l. a zeď si rozebrali vesničané, kteří z kamenů postavili své farmy a další stavby. Základy valu a pozůstatky pevností však byly v roce 1987 zapsány na seznam kulturního dědictví UNESCO a dnes patří mezi oblíbené turistické destinace. Pokud byste chtěli památku vidět na vlastní oči, vydejte se kousek jižně od současné hranice mezi Anglií a Skotskem.

V minulosti se různé kultury a národy snažili kvůli obraně před nepřáteli stavět barikády, které by znemožnily na dané území zaútočit. Největší a nejslavnější (také dodnes dochovanou) zdí je Velká čínská zeď, která po staletí chrání Čínu. (Původně byla postavená kvůli mongolským nájezdům.) Za obdobu této stavby můžeme jistě považovat i Berlínskou zeď postavenou po Druhé světové válce.

Na území Velké Británie najdeme dodnes pozůstatky Hadriánova valu. Ten nechal v 2. stol.n.l. postavit římský císař Hadrián jako obranu před Pikty (původními obyvateli Skotska – tehdejší Kaledonie). Julius Caesar již v roce 55 př.n.l. zavítal na Britské ostrovy, později se mu podařilo velkou část území dobýt. V roce 105 n.l. však Římané utrpěli drtivou porážku právě od Piktů a rozhodli se proto stáhnout na jižní část ostrovů. Až 6 metrů vysoká a 3 metry široká zeď měla o cca sto let později ochránit římské impérium od případných nájezdů severních sousedů.

Hadriánův val měřil úctyhodných 117 kilometrů a měl 80 bran, kterými bylo možné cestovat i přepravovat zboží (samozřejmě řádně proclené). Pohyb osob však byl přísně sledován. Kvůli tomu stála u každé brány malá pevnost, kde žili vojáci povětšinou i se svými rodinami, takže se z pevností staly často téměř hrady.

Antoninův val

O několik let později se Hadriánův nástupce císař Antoninus Pius pokusil dobýt další území, proto vznikl cca 160 km severně od Hadriánova valu Antoninův val. Římanům se ale nedařilo kontrolovat oblast mezi oběma valy a proto se stáhli zpět za Hadriánův val. Oblast byla tedy již za 20 let opuštěna.

Historická památka

Dnes je na místě Hadriánova valu jen ruina – z původní zdi se dochovaly základy. Římané oblast opustili v 5.stol.n.l. a zeď si rozebrali vesničané, kteří z kamenů postavili své farmy a další stavby. Základy valu a pozůstatky pevností však byly v roce 1987 zapsány na seznam kulturního dědictví UNESCO a dnes patří mezi oblíbené turistické destinace. Pokud byste chtěli památku vidět na vlastní oči, vydejte se kousek jižně od současné hranice mezi Anglií a Skotskem.

V minulosti se různé kultury a národy snažili kvůli obraně před nepřáteli stavět barikády, které by znemožnily na dané území zaútočit. Největší a nejslavnější (také dodnes dochovanou) zdí je Velká čínská zeď, která po staletí chrání Čínu. (Původně byla postavená kvůli mongolským nájezdům.) Za obdobu této stavby můžeme jistě považovat i Berlínskou zeď postavenou po Druhé světové válce.

Na území Velké Británie najdeme dodnes pozůstatky Hadriánova valu. Ten nechal v 2. stol.n.l. postavit římský císař Hadrián jako obranu před Pikty (původními obyvateli Skotska – tehdejší Kaledonie). Julius Caesar již v roce 55 př.n.l. zavítal na Britské ostrovy, později se mu podařilo velkou část území dobýt. V roce 105 n.l. však Římané utrpěli drtivou porážku právě od Piktů a rozhodli se proto stáhnout na jižní část ostrovů. Až 6 metrů vysoká a 3 metry široká zeď měla o cca sto let později ochránit římské impérium od případných nájezdů severních sousedů.

Hadriánův val měřil úctyhodných 117 kilometrů a měl 80 bran, kterými bylo možné cestovat i přepravovat zboží (samozřejmě řádně proclené). Pohyb osob však byl přísně sledován. Kvůli tomu stála u každé brány malá pevnost, kde žili vojáci povětšinou i se svými rodinami, takže se z pevností staly často téměř hrady.

Antoninův val

O několik let později se Hadriánův nástupce císař Antoninus Pius pokusil dobýt další území, proto vznikl cca 160 km severně od Hadriánova valu Antoninův val. Římanům se ale nedařilo kontrolovat oblast mezi oběma valy a proto se stáhli zpět za Hadriánův val. Oblast byla tedy již za 20 let opuštěna.

Historická památka

Dnes je na místě Hadriánova valu jen ruina – z původní zdi se dochovaly základy. Římané oblast opustili v 5.stol.n.l. a zeď si rozebrali vesničané, kteří z kamenů postavili své farmy a další stavby. Základy valu a pozůstatky pevností však byly v roce 1987 zapsány na seznam kulturního dědictví UNESCO a dnes patří mezi oblíbené turistické destinace. Pokud byste chtěli památku vidět na vlastní oči, vydejte se kousek jižně od současné hranice mezi Anglií a Skotskem.

Tento druh moderního životního stylu je založený na přijímání rostlinných potravin výhradně tepelně neupravených. Jíst tedy můžete ovoce, zeleninu, ořechy, semena, klíčky, luštěniny a sušené plody. Mléko a mléčné výrobky, i když z kozího nebo ovčího mléka, se již k této stravě nepočítají. Jídelníček vitariánů totiž neobsahuje živočišné produkty.

Motto vitariánů: „Plnohodnotnou energii dodá pouze živá (nemrtvá) strava.“
Raw food = živé jídlo

Tito lidé jedí pouze jídlo, které neprošlo tepelnou úpravou nad 42°C. Stravu si tedy mohou pouze ohřát, nikoliv vařit. Vycházejí z myšlenky, že vyšší tepelná úprava stravu znehodnocuje tím, že ničí vitamíny, výživové hodnoty a všechny pro tělo potřebné látky. Navíc nejsou raw potraviny zatíženy chemickými přídavnými látkami, konzervanty, umělými sladidly, rafinovaným cukrem a éčky.

Pestrý vitariánský jídelníček
Vitariáni hlady rozhodně netrpí, i když se vyhýbají pečivu, masu a všemu smaženému, pečenému, vařenému i dušenému jídlu. Co tedy vitariáni jedí? Jejich jídelníček je mnohdy pestřejší, než bychom si dovedli představit.

Musí se ale nejprve naučit připravovat si jídlo sami, což je věc cviku. Stačí jen k přípravě obětovat potřebný čas, a pořídit si potřebné přístroje, které zajistí snadnou přípravu. Nejčastěji používají odšťavňovače k výrobě čerstvých zeleninových a ovocných šťáv, stolní mixéry, kuchyňské roboty, sušičky pro přípravu těsta, placek, krekrů a sušenek, a samozřejmě lednice a mrazák. Ovšem mikrovlnku, sporák a troubu byste u nich jen těžko hledali.

Pomůže nám tato změna jídelníčku?
Mnoho lidí, kteří se rozhodli pro syrovou stravu, měli původně velké zdravotní potíže. Nadváha, chronické nemoci střev a žaludku, bolesti, únava…. Zamysleli se nad tím, co jedí, a přišli tak na příčinu své nemoci. Díky vitariánství tyto civilizační choroby odstranili, protože jejich tělo přestalo bojovat s něčím cizorodým a začalo se regenerovat.

Pokud byste také chtěli vyzkoušet jejich jídelníček, pamatujte na to, že vitariánství není dieta, ale životní styl, který vyžaduje změnu nevyhovujících stravovacích návyků.

Tento druh moderního životního stylu je založený na přijímání rostlinných potravin výhradně tepelně neupravených. Jíst tedy můžete ovoce, zeleninu, ořechy, semena, klíčky, luštěniny a sušené plody. Mléko a mléčné výrobky, i když z kozího nebo ovčího mléka, se již k této stravě nepočítají. Jídelníček vitariánů totiž neobsahuje živočišné produkty.

Motto vitariánů: „Plnohodnotnou energii dodá pouze živá (nemrtvá) strava.“
Raw food = živé jídlo

Tito lidé jedí pouze jídlo, které neprošlo tepelnou úpravou nad 42°C. Stravu si tedy mohou pouze ohřát, nikoliv vařit. Vycházejí z myšlenky, že vyšší tepelná úprava stravu znehodnocuje tím, že ničí vitamíny, výživové hodnoty a všechny pro tělo potřebné látky. Navíc nejsou raw potraviny zatíženy chemickými přídavnými látkami, konzervanty, umělými sladidly, rafinovaným cukrem a éčky.

Pestrý vitariánský jídelníček
Vitariáni hlady rozhodně netrpí, i když se vyhýbají pečivu, masu a všemu smaženému, pečenému, vařenému i dušenému jídlu. Co tedy vitariáni jedí? Jejich jídelníček je mnohdy pestřejší, než bychom si dovedli představit.

Musí se ale nejprve naučit připravovat si jídlo sami, což je věc cviku. Stačí jen k přípravě obětovat potřebný čas, a pořídit si potřebné přístroje, které zajistí snadnou přípravu. Nejčastěji používají odšťavňovače k výrobě čerstvých zeleninových a ovocných šťáv, stolní mixéry, kuchyňské roboty, sušičky pro přípravu těsta, placek, krekrů a sušenek, a samozřejmě lednice a mrazák. Ovšem mikrovlnku, sporák a troubu byste u nich jen těžko hledali.

Pomůže nám tato změna jídelníčku?
Mnoho lidí, kteří se rozhodli pro syrovou stravu, měli původně velké zdravotní potíže. Nadváha, chronické nemoci střev a žaludku, bolesti, únava…. Zamysleli se nad tím, co jedí, a přišli tak na příčinu své nemoci. Díky vitariánství tyto civilizační choroby odstranili, protože jejich tělo přestalo bojovat s něčím cizorodým a začalo se regenerovat.

Pokud byste také chtěli vyzkoušet jejich jídelníček, pamatujte na to, že vitariánství není dieta, ale životní styl, který vyžaduje změnu nevyhovujících stravovacích návyků.

Tento druh moderního životního stylu je založený na přijímání rostlinných potravin výhradně tepelně neupravených. Jíst tedy můžete ovoce, zeleninu, ořechy, semena, klíčky, luštěniny a sušené plody. Mléko a mléčné výrobky, i když z kozího nebo ovčího mléka, se již k této stravě nepočítají. Jídelníček vitariánů totiž neobsahuje živočišné produkty.

Motto vitariánů: „Plnohodnotnou energii dodá pouze živá (nemrtvá) strava.“
Raw food = živé jídlo

Tito lidé jedí pouze jídlo, které neprošlo tepelnou úpravou nad 42°C. Stravu si tedy mohou pouze ohřát, nikoliv vařit. Vycházejí z myšlenky, že vyšší tepelná úprava stravu znehodnocuje tím, že ničí vitamíny, výživové hodnoty a všechny pro tělo potřebné látky. Navíc nejsou raw potraviny zatíženy chemickými přídavnými látkami, konzervanty, umělými sladidly, rafinovaným cukrem a éčky.

Pestrý vitariánský jídelníček
Vitariáni hlady rozhodně netrpí, i když se vyhýbají pečivu, masu a všemu smaženému, pečenému, vařenému i dušenému jídlu. Co tedy vitariáni jedí? Jejich jídelníček je mnohdy pestřejší, než bychom si dovedli představit.

Musí se ale nejprve naučit připravovat si jídlo sami, což je věc cviku. Stačí jen k přípravě obětovat potřebný čas, a pořídit si potřebné přístroje, které zajistí snadnou přípravu. Nejčastěji používají odšťavňovače k výrobě čerstvých zeleninových a ovocných šťáv, stolní mixéry, kuchyňské roboty, sušičky pro přípravu těsta, placek, krekrů a sušenek, a samozřejmě lednice a mrazák. Ovšem mikrovlnku, sporák a troubu byste u nich jen těžko hledali.

Pomůže nám tato změna jídelníčku?
Mnoho lidí, kteří se rozhodli pro syrovou stravu, měli původně velké zdravotní potíže. Nadváha, chronické nemoci střev a žaludku, bolesti, únava…. Zamysleli se nad tím, co jedí, a přišli tak na příčinu své nemoci. Díky vitariánství tyto civilizační choroby odstranili, protože jejich tělo přestalo bojovat s něčím cizorodým a začalo se regenerovat.

Pokud byste také chtěli vyzkoušet jejich jídelníček, pamatujte na to, že vitariánství není dieta, ale životní styl, který vyžaduje změnu nevyhovujících stravovacích návyků.

Tento druh moderního životního stylu je založený na přijímání rostlinných potravin výhradně tepelně neupravených. Jíst tedy můžete ovoce, zeleninu, ořechy, semena, klíčky, luštěniny a sušené plody. Mléko a mléčné výrobky, i když z kozího nebo ovčího mléka, se již k této stravě nepočítají. Jídelníček vitariánů totiž neobsahuje živočišné produkty.

Motto vitariánů: „Plnohodnotnou energii dodá pouze živá (nemrtvá) strava.“
Raw food = živé jídlo

Tito lidé jedí pouze jídlo, které neprošlo tepelnou úpravou nad 42°C. Stravu si tedy mohou pouze ohřát, nikoliv vařit. Vycházejí z myšlenky, že vyšší tepelná úprava stravu znehodnocuje tím, že ničí vitamíny, výživové hodnoty a všechny pro tělo potřebné látky. Navíc nejsou raw potraviny zatíženy chemickými přídavnými látkami, konzervanty, umělými sladidly, rafinovaným cukrem a éčky.

Pestrý vitariánský jídelníček
Vitariáni hlady rozhodně netrpí, i když se vyhýbají pečivu, masu a všemu smaženému, pečenému, vařenému i dušenému jídlu. Co tedy vitariáni jedí? Jejich jídelníček je mnohdy pestřejší, než bychom si dovedli představit.

Musí se ale nejprve naučit připravovat si jídlo sami, což je věc cviku. Stačí jen k přípravě obětovat potřebný čas, a pořídit si potřebné přístroje, které zajistí snadnou přípravu. Nejčastěji používají odšťavňovače k výrobě čerstvých zeleninových a ovocných šťáv, stolní mixéry, kuchyňské roboty, sušičky pro přípravu těsta, placek, krekrů a sušenek, a samozřejmě lednice a mrazák. Ovšem mikrovlnku, sporák a troubu byste u nich jen těžko hledali.

Pomůže nám tato změna jídelníčku?
Mnoho lidí, kteří se rozhodli pro syrovou stravu, měli původně velké zdravotní potíže. Nadváha, chronické nemoci střev a žaludku, bolesti, únava…. Zamysleli se nad tím, co jedí, a přišli tak na příčinu své nemoci. Díky vitariánství tyto civilizační choroby odstranili, protože jejich tělo přestalo bojovat s něčím cizorodým a začalo se regenerovat.

Pokud byste také chtěli vyzkoušet jejich jídelníček, pamatujte na to, že vitariánství není dieta, ale životní styl, který vyžaduje změnu nevyhovujících stravovacích návyků.